Putování po RYBÁŘSKÉ STEZCE – 160 km portugalského pobřeží z Lagosu do Almograve, červen 2025

O Fishermen’s Trail se traduje, že jde o jeden z nejkrásnějších trailů v Evropě. Pokud máte rádi výhledy z výšky na nekonečný oceán, šumění vln, vítr ve vlasech a západy slunce do oceánu, budete nadšeni. Je taky potřeba vědět, že půjdete kilometry v písku, protože po cestě skoro není stín. Můžete si tady rychle a hodně spálit kůži, když podceníte ochranu před sluncem. 

Tentokrát jsem se, na rozdíl od loňského Camina de Santiago, vydala na cestu společně s mým mužem. Rozhodli jsme se pro trek na 8 dní, během kterých jsme zdolali převýšení 1900 metrů a ušli 165 kilometrů. Přesnou mapu trailu najdete tady.

Vyrazili jsme na lehko, můj batoh bez vody a jídla vážil 6 kilo a my jsme věděli, že koncem června bude na stezce už po sezóně a nepotkáme proto tolik lidí. A už vůbec ne skupinové zájezdy. Nemuseli jsme proto plánovat ubytování předem. Často se se stalo, že jsme bez problémů bukli ho(s)tel na spaní jen pár hodin před tím, než jsme na místo dorazili. Maximálně den předem, s větším předstihem nebylo třeba. Nabídek na Booking.com bylo i tak dostatek, od hostelů se sdílenou ložnicí a koupelnou až po hotely se snídaní a bazénem.

Vyrazit na stezku na konci června sebou ale logicky nese riziko, že bude vedro. My jsme měli štěstí a prvních 6 dní treku jsme si užívali příjemných teplot kolem 25 stupňů. Bylo dokonce chladněji než tou dobou v Česku. I při teplotách kolem třicítky, co jsme zažili poslední 2 dny, se dá úsek zvládnout, protože od oceánu příjemně pofukuje. Bez klobouku a opalováku na Fishermens ale nevyrážejte. Před sluncem se nedá schovat a na cestě je málokde stín, kromě barů a restaurací.

Zastávky v nich jsme proto dělali pravidelně a nadšeným zájmem jsme na Rybářské stezce testovali stravovací zvyklosti a gastronomickou scénu. S mužem jsme se shodli, že portugalská kuchyně nás mile překvapila. Jako vegetariánka jsem v jídelních lístcích bez problémů našla skvěle ochucené pokrmy z cizrny, fazolí nebo sýru, olivy a oliváč. Muž zase čerstvé ryby a plody moře. 

Na každé etapě by cestou minimálně jeden spot na občerstvení, doplnění vody a energie v podobě místní sladké speciality Pastel de Nata, křupavých košíčků z listového těsta plněných žloutkovým krémem. Jinými slovy nemusíte mít jídlo ani vodu na celý den sebou.

Trekové hole jsme sebou neměli, protože z příručního zavazadla by nám je na letišti vyhodili. Stezku zvládnete v pohodě i bez nich, pokud jste zvyklí chodit v terénu. Na cestách používám Mapy.cz. Stáhla jsem si offline mapu Portugalska a využívala kdykoli, když zrovna nebyla dostupná síť. Díky Mapám.cz jsme si dovolili původní trasu Fishermens mockrát upravit, najít tu zkratku a tu jinou cestu, která líp vyhovovala naším záměrům být co nejblíž pohledu na oceán. Fishermens je výborně značená, přesto je fajn jako pojistku offline mapu v mobilu mít. Žádná appka jako na Camino de Santiago, pokud vím, zatím neexistuje.

1. etapa: Lagos – Salema, 20 km, 340 výškových metrů

Letěli jsme z Vídně do Fara a putování začali v Lagosu. Cesta busem z Fara do centra Lagosu trvá 2 hodiny. Jízdenky jsem koupila předem online u Flixbusu. V Lagosu jsme posnídali v kavárně CoffeBreak s výhledem na oceán a vydali se vstříc první etapě. 

Stezka vedla většinou po nevysokých útesech z pískovce, které mírně, ale pravidelně klesaly k písečným plážím a z nich pak vzhůru zpátky na útesy. Poobědvali jsme v Burgau. Od majitele místního baru Miguela jsme se dozvěděli, že po Rybářské stezce nikdy žádný rybář nešel. Byla to původně stezka pro vojáky střežící systém opevnění od Lagosu po Sagres. A taky že ve vile kousek odsud se před 20 lety zotavoval prezident Havel. 

Ubytovali jsme se v kempu Salema Eco Camp a užili si nečekaně skvělou večeři a party s živou kapelou na oslavu slunovratu. Ocenili jsme postele, peřiny a ručníky ve stanu a možnost napustit si v kempu filtrovanou vodu zdarma. Obecně je v Portugalsku kohoutková voda pitná, ale chutná hůř než v Česku. Na cestu jsme si do camel bagu kupovali vodu balenou, když to jen trochu šlo. 

2. etapa: Salema – Sagres, 20 km, 450 v. m.

Druhý den jsme posnídali v Salemě na náměstí, obchůdek je otevřený i v neděli už od 8 h ráno, a vydali se směrem k Sagres, ráji surfařů. Surfovat se tady dá celoročně díky mírnému klimatu, dobrému surfařskému zázemí a několika pro surfování předurčených pláží.

Tahle etapa pro mě v barefoot teniskách byla fyzicky nejnáročnější. Vedla buď v písku nebo v kamenitém, nerovném terénu. Za ten den jsme nespočetněkrát slezli už z příkřejších útesů na pláže a z pláží pak se pak často škrábali nahoru na další útes. Kochali jsme se pohledem na prázdné pláže s bílým pískem, protože většina z nich byla ze silnice těžko dostupná pěšky, natož aby se k nim dalo zajet autem.

Závěrečných pár kilometrů do Sagres vedlo přes kaktusová pole s výhledy do rovinatého vnitrozemí. Pláž před Sagres vyzývala ke koupačce, my jsme si ale dali v baru u pláže ledovou kávu, otestovali místní Pastel de Nata a namířili si to na ubytko. Vybrali jsme apartmán Mareta v centru městečka s výhledem na oceán a vyrazili na průzkum pevnosti Fortaleza. Pokud nechcete prohlídku zmeškat doražte dřív než v 17h, byť otvírací doba je oficiálně do 17.30h. 

Připravte se ale na pořádný vichr. Museli jsme v Sagres udělat neplánovanou zastávku v surfařském obchodě a koupit klobouky s UV faktorem a s přezkou pod bradu, aby nám z hlavy neuletěly. Nejlepší investice ever, kterou jsme ještě mnohokrát po cestě ocenili. Rastafácká obsluha nás překvapila českými slovíčky. Aby ne, když tu měli vloni na brigádě Češku.

První dvě etapy byly pro nás jedny z nekrásnějších na Rybářské stezce. Jestli zvažujete kde začít a zeptali byste se mě, hlasovala bych pro Lagos před Sagres. Útesy jsou tady menší, stejně jako vlny, kontakt s oceánem intenzivnější, příroda zelenější, barva vody při pohledu z výšky blankytnější, čirá tyrkysová.

3. etapa: Sagres – Vila do Bispo, 19 km, 60 v.m.

Následující úsek nás vedl ze Sagres po asfaltce na nejjihozápadnější cíp Evropy – Cabo Vicente. Legenda praví, že odsud Jindřich Mořeplavec vyplouval se svým loďstvem na dobyvatelské výpravy. Strmá, šedesáti metrová skaliska, a dunivý zvuk obřích vln narážejících do útesů nám naháněly hrůzu. Jediné místo na trailu, kde jsem v červnu nasadila čelenku, kapuci a poprvé a naposledy na cestě přemýšlela o vytažení dlouhých legín z báglu, jaký tam byl nepříjemný, chladný fičák. 

K impozantnímu červenému majáku na konci výběžku se nedostanete. Od majáku pokračuje Fishermen’s Trail asi třetinu cesty po útesech, pak se stáčí do ne už tak na pohled zajímavého vnitrozemí. Do městečka Vila do Bispo nás přivedla nezpevněná cesta lemovaná tu a tam eukalyptovým lesem a pro nás tak příjemným stínem.

Tenhle úsek byl nenáročný a já si naplno užívala jemně nasládlou, vanilkovou vůni cistu ladanového, všudypřítomného stálezeleného keře kvetoucího až do června. Není se čemu divit, že jeho vonná pryskyřice se používá jako součást parfémů. Každé tělo má kromě svalové taky čichovou paměť a já budu mít Rybářkou stezku už nadobro spojenou právě s touhle jemnou, ale přitom rafinovanou vůní vanilky.

Ve Villa do Bispo najdete rovnou dva supermarkety a taky dva větrné mlýny. V jednom z nich se můžete i ubytovat, a i když nakonec složíte hlavu jinde, na Moinho Calmo se zajděte podívat. Švýcarský pár si tady splnil svůj sen o designovém, ale udržitelném bydlení v souladu s přírodou. Najdete tu také citlivě zrekonstruovanou stodolu se sálem, ve které probíhají pravidelné lekce jógy a pilates.

4. etapa: Vila do Bispo – Carrapateira, 20 km, 270 v.m.

Čtvrtý den nás měl zavést do Carrapateiry, malého městečka s rybářskou historií. Před samotnou Carrapateirou, která neleží přímo u oceánu, se nám otevřel dechberoucí výhled na vyhlášenou surfařskou pláž Praia do Amado s restaurací a barem, kam se prostě musíte stavit aspoň na drink a užít si tak její pohodový vibe. Vidět začínající i ostřílené surfaře byl pro mě velký zážitek. Tady jsme pochopili, že celé Algarve je pro surfování jako stvořené, nejvíc ale Arrifana, Sagres a právě Carrapateira.

V plážovém baru jsme si na schodech přečetli: „If you are not barefoot, you are overdressed“. Tak jsme poslechli, z bot vysypali písek, sundali ponožky a s bosýma nohama objednali kafe, líně pozorovali cvrkot na pláži, nasávali všudypřítomnou vůni opalovacích krémů a na slunci schnoucích neoprénů. Čas se na chvíli zastavil, jako už tolikrát po cestě.

V Carrapateiře doporučuju neminout restauraci Mikro Bistro Bar na náměstí. Luxusní jídlo v nezvyklých chutích a kombinacích. Mňam. Bylo to tak skvělý, že jsme tam zašli ještě večer, po zdolání naučené stezky k oceánu a zpět, na zasloužený dortík. 

5. etapa: Carrapateira – Arrifana, 21 km, 210 v.m.

Posnídali jsme v útulné restauraci Alecrim a vydali se na cestu do Arrifany. Čekal nás přechod přes nejdelší pláž na trase a jednu z nejfotogeničtějších v Portugalsku. Praia de Bordeira zůstane pro mě tou nejkrásnější pláží na Rybářské stezce. Je dlouhá něco přes tři kilometry, ale moji oblíbenou Playa de Bolonia u Tarify ve Španělsku délkou netrumfne. Ta má kilometry čtyři, písečnou dunu vysokou třicet metrů a nabízí výhled až do Maroka.

Cesta tady vede hlavně vnitrozemím, zatím nejvíc písku. Doporučované návleky jsme neměli a nevadilo nám to. Jednou za čas jsme písek z bot prostě vysypali. Návleky budete potřebovat hlavně z Porto Covo do Vila Nova de Milfontes, kdy jdete prakticky jen v písku po pláži. Na tyhle dvě poslední etapy nám nezbyl čas a nelitujeme.

Arrifana a hostel HI Destination byly za odměnu. Jestli bych se do některého místa z Rybářské stezky chtěla znovu vrátit, pak právě sem. Při check-inu nevěřícně zíráme na širý oceán pod námi, pozorujeme cvrkot u baru na terase, vítání potulných psů s nově příchozími. Prohodíme pár slov s párem z Dortmundu, který míří opačným směrem do Lagosu (jako většina lidí z toho mála, co jsme v červnu potkali) a vyměníme si tipy na další etapy. A kdyby nás to netáhlo blíž k vodě, dáme si ještě partičku pin-pongu na terase hostelu.

Scházíme několik prudkých zatáček po silnici dolů směrem k pláži, opět plné surfařů a tentokrát i rodin s dětmi. Cestou vybíráme místo na večeři. Ti Raul Bar a neskutečný vibe tohoto místa. Je nám jasné, že dneska poprvé uvidíme, jak slunce zapadne za obzor přímo do oceánu. Sedíme u poké a kocháme se neskutečným výhledem na dlouhou písečnou pláž pod námi zařízlou do vysokých, příkrých útesů, která se s ubývajícím světlem postupně vyprazdňuje a utichá.

Na samotný západ slunce se přesouváme krátkou procházkou na ruiny pevnosti nad městem – Fortalezza da Arrifana. Úplně náhodou narazíme na další restauraci. Zahrádka, jasná sklenka vína, okamžik, kdy se slunce dotkne moře a rozpustí se v něm, rychlé ochlazení, hodně větru, lehká bunda, příjemně unavené tělo, čistá hlava a hluboký spánek.

6. etapa: Arrifana – Aljezur, 19 km, 240 v.m.

Ráno jsme posnídali na místě, kde včera stál pin-pongový stůl. Snídaně luxus za 9 EUR včetně míchaček a ananasu. Začátek naší trasy dnes nekopíroval Rybářskou stezku, protože jsme vybrali cestu od pevnosti po útesech nad oceánem. Minuli jsme Ribat da Arrifana, prošli si zbytky maorské pevnosti z 11.století a mrkli na blízkou, panoramatickou vyhlídku na oceán – Ponta Atalaia.

Pokračovali jsme po pobřeží a kolem oběda sešli z útesů do barevné rybářské vesničky Monte Clerigo. Občerstvení ve fancy O Sargo s výhledem na pláž a krátké stoupání zpět na útesy. Před námi pár kilometrů vnitrozemím, zpočátku s krásnými výhledy na ústí řeky Ribeira de Aljezur a pak dlouhý a horký úsek podél silnice a návrat k řece, protékající centrem Aljezuru. 

Ubytování v hostelu Amazigh Hostel bylo pro nás příjemným překvapením v poměru cena/výkon. Tentokrát jsme zkusili štěstí v podobě „walked-in“ rezervace na recepci a ušetřili 10 EUR oproti rezervaci přes Booking.com. Za 6 EUR jsme si nechali vyprat prádlo a vyrazili na večeři a nákup snídaně do obřího supermarketu InterMarché, který byl uprostřed tak malého městečka dost bizár.

7. etapa: Odeceixe – Zambujeira do Mar, 20 km, 210 v.m.

Díky tipům od hikerů po cestě jsme už věděli, že úsek z Aljezur do Odeceixe vede z velké části po silnici a není na něm k vidění nic zajímavého kromě ještě většího vedra než obvykle. Zvažovali jsme, že se přiblížíme busem, ale spolehlivost jízdního řádu byla podle místních nevyzpytatelná, protože právě začaly prázdniny. Vzali jsme tedy ráno taxi za rozumných 20 EUR a o 25 minut později se nechali vysadit na mostě za Odeceixe, samém začátku trasy do Zambujeira do Mar.

Odtud jsme šli podél řeky Rio Seixe, která u ústí do oceánu tvoří dechberoucí širokou písečnou pláž Praia de Odeceixe(čti „odeseiše“), která se rozprostírá mezi mořem a řekou. Až na pláž Rybářská stezka nevede, ale my jsme si tuhle „zacházku“ dopřáli a rozhodně stojí za ten kilometr navíc. Protože byl odliv, procházeli jsme na černých lávových kamenných plotnách, pokrytých ještě vlhkými zelenými řasami jako po velkorysém přírodním chodníku vedoucím až do oceánu.

Tuhle etapu hodnotím jako nejzajímavější a nejrozmanitější, co do střídání terénu, podloží i vegetace. Měla jsem pocit, že během 20 kilometrů procházím několika světadíly. Písek a pláž rychle vystřídaly příkré kamenité útesy, husté zelené bambusy, jehličnatý les, keře oleandrů. Zatím nejvíc stínu na cestě. Cestou jsme narazili i na zebry za plotem přírodní rezervace Parque Natural do Costa Vincentina. 

Dopřáli jsme si zkratku mimo značenou trasu z útesů nad oceánem dolů přes zapomenutou, ze silnice těžko přístupnou pláž. Odměna v podobě vodopádu Cascatas das Cobras, ruiny prastarého vodního mlýnu a průchod tmavým tunelem z ohnutých bambusových stonků za ty výškové metry navíc fakt stály. Po cestě ještě potřebná občerstvovací a hodně fotogenická zastávka v baru Carvalhal Beach Nature, teplé tousty a studené pivo s výhledem na oceán, co se mě nikdy neomrzí. 

Příchod do Zambueiry je impozantní, opět přes pláž, která se nám po horkém dni nabízí k osvěžující koupačce. Odoláme a vydáváme se městečkem vzhůru do kopce na ubytování do hotelu Azul. Večeřím na náměstí s výhledem, jaký prostě k večeři chcete mít. Nezapomeňte v Portugalsku ochutnat Vinho Verde, lehké, osvěžující víno, které se překládá jako „zelené víno“, ne kvůli barvě ale protože je mladé a potřebuje rychle vypít:-).

V Portugalsku zapadá slunce v létě až kolem 21 hodin, čas je oproti našemu posunutý o hodinu dozadu). Západ na náměstí u kostelíka nad pláží jsem si užila v teplém bezvětří, na rozdíl od Arrifany, protože Zambueiru chrání před studeným větrem výhodnější poloha. A taky vibe té poklidné vesničky plné modrých hortenzií, strategicky zařízlé do útesu.

8. etapa: Zambujeira do Mar – Almograve, 21 km, 60 v.m.

S novou energii ze snídaně s nadšením a nezbytnými klobouky na hlavě a vrstvou opalováku na kůži vyrážíme na poslední úsek naší cesty. Jdeme chvíli po pobřeží, kolem majáku a fotbalové hřiště postaveného tak, že když minete jednu branku, míč skončí v oceánu. Netrefíte tu na opačné straně hřiště? Kopačák je nadobro pohřbený v trnitých, hustých keřích. Litujeme, že neuvidíme nic z našich fotbalových představ naživo a míříme dál do vnitrozemí. 

Dnes nás slunce nešetří, teplota přes 30 stupňů a my dlouho jdeme úsekem, který věrně simuluje pochod pouští a taky se tak i cítíme. Jedním slovem vyprahle. Nekonečné kilometry šlapání ve zvlněném terénu z různobarevného písku, který mění barvu z bílé, přes žlutou, červenou a okrovou. Nechybí ani černý písek, což z tohoto úseku dělá opět jedinečný zážitek, pastvu pro oči a fyzickou výzvu pro moje chodidla, kotníky a paty v barefootech. 

Míjíme několik hnízd bílých čápů, které si důmyslně postavili na blízkých výběžcích útesů. Měli jsme rodinky čápů jako na dlani. V úrovni očí. Tak blízko a zároveň tak daleko. Věděli jste, že čápi bílí v Portugalsku mění své chování a stále víc jich zimuje tady, v Algarve, kde mají dostatek potravy ze skládek, místo aby migrovali do Afriky? 

Poslední úsek k pláži u Almograve jdeme po prašné cestě, utavení vysokou teplotou. Naši pouť uzavíráme přípitkem v baru Bar da Praia na pláži a závěrečnou osvěžující koupačkou v chladných vlnách oceánu.

Z pláže je to 15 minut cesty do městečka. Klidný Amograve Beach Hostel má skvěle vybavenou, designovou kuchyň, pokojík čistý, nic nám nechybí. Další den ráno po snídani ještě rychlý okruh kolem města na pláž Praia de Nossa Senhora a pak už 3,5 hodinová cesta busem do Lisabonu na letiště.

Místenky na bus jsme koupili den předem online. Příjezd do Lisabonu přes most nad hladinou oceánu byl impozantní. V Lisabonu nás teplota atakující 40 stupňů zahnala z autobusového nádraží rovnou do podzemí na metro. Museli jsme vypadat zmateně, když nás oslovil sympatický Portugalec, jestli nám může pomoct. Díky němu jsme zvládli hladce nákup jízdenek i půlhodinovou cestu správným (červeným) metrem až na letiště.  

Na Rybářské stezce jsem si dovolila nemít věci úplně pod kontrolou. Pozorovat, co se stane, když neplánuju. A přiznám se, že mi to jde na cestám o tolik líp než doma. Přišla lehkost. Přišlo zpomalení. Unavila jsem tělo. Pročistila hlavu. Odpočala si. Byla jsem sama pro sebe mentálně i emociálně dostupná.

Vědomí dočasnosti dávalo téhle cestě punc ultimátního zážitku. Byl to návrat k něčemu hluboko uloženému a dávno zapomenutému ve mně. V hlavě už mám inspiraci na další trail, jak jinak než poblíž moře.

Slehkou hlavou:-)

Hanka